Máme tu další konec měsíce a ten je jako vždy ve znamení nového vydání SMF do ruky od našeho spolku s přehledem recenzí a informací.
Hezké čtení přejí
Sivoi Joshua Tony a členové spolku
Barton Fink (1991)
(připravila Sally-Ann Olson) Mladý úspěšný autor přijme nabídku z Hollywoodu, aby napsal scénář k filmu o wrestlingu. Píše se rok 1941 a Barton Fink je plný ideálů o touhách a bojích obyčejného člověka. Při psaní scénáře na objednávku pro komerční produkci svádí existenciální boj. Jeho pozornost je v nehostinném hotýlku, kde je ubytován, neustále od úkolu odváděna zvláštními událostmi. Jeho jediným přítelem v osamocení je tak tlustý pojišťovací agent ze sousedního pokoje.
Finkovým problémem nejsou pouze ony zvláštní příhody, ale také neschopnost soustředit se na téma scénáře, jež v podstatě nechápe a není schopen proniknout do jeho podstaty. Jeho touha psát o obyčejných lidech pro obyčejné lidi zůstává pouze přáním – Fink je tak posedlý vlastními představami o životě a bojích obyčejného člověka, že není schopen naslouchat druhým lidem a obyčejného člověka by nepoznal, ani kdyby od něj dostal ránu do nosu. Tak například propásne příležitost více se dozvědět o wrestlingu, když mu Charlie prozradí, že sám se tomuto sportu věnoval.
Film je jakousi kombinací Kafky, Hitchcocka a Harolda Lloyda, jeho atmosféra je plná tajemství a absurdních zvratů a naprosto podmanivá. Nic není takové, jak se na první pohled zdá. Interiéry i exteriéry jsou důsledně stylizované, včetně barevného ladění hotelového pokoje a drobných detailů (jako je odlupující se tapeta), jež vytvářejí a znásobují pochmurné prostředí, v němž Fink bydlí a pracuje.
Hlavní roli Bartona Finka ztvárnil John Turturro, roli pojišťováka skvěle hraje John Goodman, v malé roli zaměstnance hotelu se tu objevil i Steve Buscemi (všechny jste mohli vidět v Big Lebowski).
Film byl roku 1992 nominován na Oskara ve třech kategoriích: výprava, kostýmy a mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Michael Lerner za roli hollywoodského producenta Lipnicka). Na MMF v Cannes vyhrál jako první v historii tři hlavní ceny – Nejlepší herec v hlavní roli (John Turturro), Nejlepší režii a Zlatou palmu pro Nejlepší film.
Pár slov Melis Ella Hope
Hunger games – Síla vzdoru. Třetí a předposlední díl série Hunger Games je na světě. Film natočený na motivy románu Susan Collinsové mapuje děj zhruba do poloviny poslední knížky. Zdá se, že se v Hollywoodu stalo trendem rozdělovat závěrečný díl na dvě části. Já osobně proti tomu tak moc nejsem, aspoň se ve filmu podrobně mapuje obsah knížky. Knihy nejsou vůbec špatné, filmy naproti tomu balancují na hraně typických dívčích románků jako je Stmívání nebo Divergence a vcelku poživatelných dvouhodinových dokumentů. Takže nejprve ke kladným vlastnostem, jimiž jsou nepochybně herci. Jennifer Lawrence je velmi talentovaná herečka, která si zahrála v mnoha úspěšných a kritiky uznávaných filmech (X-Men, Silver Linings Playbook, Špinavý trik,…), tady potvrzuje svoje herecké nadání – schopnost ztvárnit jak nevyrovnanou dospívající dívku, tak akční hrdinku. Nesmíme zapomenout na Liama Hemswortha, legendárního bratra Thora, samozřejmě se zde blýskli i jiní herci jako Sam Claflin, Josh Hutcherson, Donald Sutherland a další.
Ve filmu se stále něco děje, proto se u něj nenudíme, na druhou stranu se v některých částech všechno motá dokola, takže to může diváka mást. Ti, kteří nečetli knížku, si stoprocentně v některých částech lámali hlavu, co se zrovna děje, proč Katniss tak rozrušila bílá růže, proč v ruce žmoulá bílou perlu a mnoho dalších. Zapálení fanoušci knížek se zas vztekali za odfláknuté scény, například když je pustí lovit. Ve filmu scéna zabírá sotva minutu, v knížce je to děj popsaný na několik stránek. A nakonec to, co mě nejvíce na filmu štve – že vůbec nezachoval původní pointu knížky, která dle mého spočívala v tom, upozornit čtenáře na to, jak celý svět ovládají media. Jak jednoduché je si upravit pravdu, aby se nám hodila do kontextu. Jak moc důležitá může být naděje a cíl.
Kvůli všem kladům i záporům dávám filmu tři a půl hvězdičky, sice překonal první díl a s druhým filmem si může podat ruce, ale nezachoval pointu celého příběhu. De facto vypustil to jediné, co z obyčejné dívčí knížky učinilo zajímavé, hlubokomyslné a krásné čtení.
Atanarjuat: The Fast Runner (2001)
(připravila Sally-Ann Olson)
Do eskymácké vesnice přichází cizí šaman. Vůdce kmene umírá a vesnice je od té doby prokletá. Střih – ocitneme se o nějakých 20 let později. Atanarjuat a Atuat se do sebe zamilují, má to však jeden háček – Atuat byla přislíbena synovi současného vůdce, Okimu. Atanarjuat a Oki spolu o dívku bojují a Oki prohrává. Šťastný konec? Ne tak docela – teprve začátek problémů. Ty nastanou, když si Atanarjuat přivede druhou ženu, Okiho sestru Puju…
Tříhodinový film se v Čechách promítal pod názvem Rychlý běžec. Je natočený podle staré inuitské legendy a i přes jeho délku ho stojí zato shlédnout. Nejen že si užijete pohledů na krásnou a drsnou přírodu severní Kanady, ale dozvíte se i něco ze zvyků eskymáků. Budete vtaženi do vyprávění legendy, jejíž kořeny se ztrácejí v hlubinách času. Příběh obsahuje boj dobra proti zlu, velkou lásku, intriky, zradu, smrt, pronásledování i šťastný konec. A to vše v podání lidí, kteří jsou přímo bytostně spjati se svou zemí a svými předky.
Film je jednoznačně určen pro náročné diváky. Režíroval ho Zacharias Kunuk a je to první eskymácký film na světě. Je natočen v jazyce inuktitut (s anglickými titulky) a hrají v něm pouze Inuité. Už to je dostatečným důvodem se na něj podívat. Nebo vás možná naláká to, že na různých festivalech získal celkem sedmnáct cen.
American Horror Story – Freak Show
Na hitu American Horror Story je unikátní to, že každá série ve vás díky odlišnému příběhu a tématu zanechá zcela jiný dojem. První řada působila svým neokoukaným zpracováním svěže a originálně. “Dvojka“ byla dravý mišmaš, jenž se tvůrcům ke konci malinko rozpadal pod rukama, a čarodějnický příspěvek vzbudil svým stylem asi nejvíce rozporuplné reakce. Já si ho ale díky zvolené formě a postavám užil možná nejvíce. Jak si v této sestavě stojí čerstvě ukončený kousek Freak Show? Bohužel docela rozpačitě.
Po řemeslné stránce je vše stále v tom nejlepším pořádku. Atmosféra sice už nemá s hororem takřka nic společného, v mnoha scénách však režie stále umí navodit správně tísnivou a napínavou atmosféru, z níž vám v některých případech nebude zrovna dobře. Také období 60. let se povedlo tvůrcům díky výpravě a retro vizuálu navodit více než obstojně. Kamera pak přichází s několika neotřelými nápady, nenápadná hudba zde opět odvádí velký kus práce, úvodní znělka je zatím tou nejpodařenější z celého seriálu a hudební čísla zde působí téměř až svěžím dojmem. Po této stránce už si jsou Ryan Murphy a Brad Falchuk zkrátka jisti v kramflecích. Jenže v jejich dosud nejsilnějším atributu, nápaditém scénáři, tentokrát až nečekaně zůstávají za očekáváním.
Tvůrci jakoby nevěděli, jakým směrem se ve své čtvrté řadě vydat. Místo toho, aby se soustředili na pár stěžejních zápletek, se totiž utápí v řadě vedlejších linií, které buďto nikam zásadně nevedou, nebo sérii jen zbytečně natahují a zdržují hlavní dějové linky. V jedné epizodě se například řeší vražedné řádění psychopata Dandyho, jež je ovšem zastaveno v tom nejvyhrocenějším momentu a k celé zápletce se naplno vrátíme až v závěrečných dílech. Samozřejmě, podobná nekonzistentnost a rozkouskovanost se dala vytknout i předchozím řadám. Zde je však tento nešvar o něco bolestivější, jelikož jednotlivé příběhy nejsou tak scenáristicky vybroušené a vlastně vás ani příliš nestrhnou.
Scenáristé tentokrát doplatili i na přemíru charakterů, v němž ovšem tvůrci i diváci marně hledají hlavní postavu, které by mohli alespoň trochu fandit. Scénář zde těká od jednoho člena obludária k druhému, ale k žádnému si člověk, na rozdíl od předešlých sérií, nestihne vybudovat žádný vztah. Když už pak některý charakter začne sbírat divácké sympatie, tak je krutě odpraven nebo je na několik epizod odsunut do pozadí. Také snaha za každou cenu šokovat se spíše míjí účinkem. Známé tvůrčí duo si totiž nejspíš řeklo, že by bylo fajn, kdyby v druhé polovině seriálu odpravili v každém díle minimálně jednu z postav. Snaha přijít za každou cenu s co nejvíce nečekaným a nejbrutálnějším úmrtím však vyznívá v jistých případech téměř lacině a z příběhového hlediska je vlastně zcela zbytečná. Tyto scenáristické neduhy pak mají za následek, že divák je řadou rádoby twistů a zbytečných podzápletek téměř utlučen k apatii a je mu už vlastně jedno, jaké další hrůzy se v obludáriu odehrávají.
A je to škoda, protože herecké obsazení zase odvádí tu nejlepší možnou práci. Jessica Lange do televizního důchodu odchází s grácií, Evan Peters má po mlčícím partu v Covenu konečně možnost se pořádně předvést, přehrávání Angely Bassett sem tentokrát až nečekaně sedne a příjemně překvapí také herci se skutečným fyzickým postižením. Nejvíce mě ale překvapil doposud takřka neznámý Finn Wittrock, jenž si pro sebe v roli Dandyho, jednoho z nejodpornějších vrahounů za poslední roky, krade každou scénu a je opravdu psychopat k pohledání. Nebýt Jareda Leta, o dalšího představitele Jokera bychom se nejspíš bát nemuseli. Zamrzí jen, že seriál nedokáže všechny členy nabušeného obsazení naplno využít. Kathy Bates tedy hraje i napodruhé spíše druhé housle a očekávaný Michael Chiklis také dostal méně prostoru, než si zasloužil.
Freak Show proto ze scény odchází s nedostatečně využitým potenciálem, z něhož mohla vzniknout daleko mrazivější a působivější podívaná. Místo toho jsme dostali scenáristicky slabší kousek, který nedokáže své trumfy dostatečně využít a ve finále mu už spíše dochází dech. Postavy nejsou tolik zajímavé jako v minulých případech, a jako celek působí zrůdný kousek i přes režijní snahu spíše chladným a odtažitým dojmem, jenž ve vás nezanechá téměř nic. Málokterý seriál ovšem dokáže být subjektivnější, takže stále existuje možnost, že vám tahle přehlídka příšerek sedne přeci jen o něco víc.
The 100 – 2. sezóna
Seriály z produkce stanice CW to nemají u diváků příliš jednoduché. Televize specializující se hlavně na kousky určené mladšímu publiku je mnohými osočována za pitomé dialogy, jednoduché příběhy, pitomoučké zamilované peripetie a vůbec za všechno, co k dílkům pro puberťáky tak trochu patří. Tamní producenti ovšem proti těmto zlým jazykům bojují čím dál efektivněji. I přes zmíněné neduhy nám tak servírují poctivé comicsové žánrovky Flash a Arrow či nestárnoucí duchařinu Supernatural. Nyní se k této špičce televize definitivně přidává také sci-fi The 100. Post-apokalyptické dítko podle slavné young adult předlohy se na rozdíl od svých kolegů netěší takové divácké pozornosti. A to je rozhodně škoda. Druhá série nám totiž nabízí nečekaně krvavou a zábavnou podívanou, jež posunuje tvorbu stanice dosti zajímavým směrem.
The 100 se sice zaštiťuje značkou populární young adult série, knižní předlohou se však scénář inspiruje opravdu velmi volně, a to je rozhodně dobře. Zapomeňte na slaboduché dialogy a pitomoučká milostná dilemata hlavní hrdinky, jak jsme zvyklí od mnoha filmových kolegů. Tenhle seriál na podobné prkotiny kašle a vydává se překvapivě daleko temnější cestou, v níž jde v podstatě jen o jediné. O přežití. Přeživší z dávno padlé Archy v čele s Clarke a její matkou se tak nejen pokouší zabydlet na nehostinné Zemi, ale hlavně musí zjistit, jak osvobodit své lidi ze spárů zlotřilých lidí v tajemném Mount Weatheru, kde by si z našich hrdinů nejraději udělali pokusné králíky. Lidem z Archy proto nezbývá nic jiného než uzavřít vrtkavý mír s divokými Grounders a pokusit se základnu dobýt společně. Dá se ovšem divokým lidem věřit? A co všechno je Clarke v roli lídra schopná udělat a obětovat pro záchranu svých přátel?
Na první pohled se to možná od žánrové konkurence příliš neliší. Na rozdíl od celovečerních bratříčků se však tvůrci nebojí jít v ústředních zápletkách až na samotnou dřeň. V hlavním tématu série ohledně obětí a činů hlavní hrdinky je pak scénář až nečekaně temný, drsný a ve finálních epizodách dokonce i překvapivě emotivní. Scenáristé se potom nebojí přijít s překvapivým zvratem či bez problémů odpravit některou z hlavních postav. Celé to navíc hrozně rychle odsýpá, příběh celou sezónu uhání nemilosrdně vpřed a vlastně jsem zde nenarazil na žádnou nezajímavou linii. Tvůrcům se navíc i nadále daří rozšiřovat zajímavý svět a kromě dění ve starých známých lesích či Mount Weatheru se nebojí naťukávat nové lokace a klást další otázky.
Scénář si také nečekaně pohrál i se samotnými charaktery a určil většině z nich hodně zajímavý vývoj. Bohužel ne u všech to ale kvůli nevyrovnanému obsazení funguje. Zatímco ze z počátku prkenného Boba Morleyho aka Bellamyho se stal v druhé řadě sympatický borec a zprvu nevýrazná Eliza Taylor zvládla temný přerod hlavní hrdinky také bez problémů, dívat se na rádoby drsné výrazy Marie Avgeropoulos stále dost bolí. Některých hereckých dřev se seriál zkrátka asi jen tak nezbaví.
Stejně tak se tvůrci stále nemohou zbavit ani faktu, že seriál je stále cílen primárně pro teenagery a sem tam se jim zkrátka scénář jednoduchými zápletkami zavděčit musí. Dialogy tak mají do Shakespeara stále daleko, párkrát za sezónu se nějaká ta menší lovestory přeci jen naťukne a ne všechny zvraty jsou bohužel zcela uvěřitelné. Obzvláště rapidní změna přesvědčení dvou klíčových charakterů v závěrečných dílech působila až příliš vykonstruovaně za účelem co nejvíce šokovat. Jenže s teenagerovskými berličkami se zkrátka v tomto žánru počítat musí, a už jen za to, že se je podařilo zredukovat na minimum, si scénáristé zaslouží pochvalu.
Že to s tou chválou přeháním? Vlastně ani moc ne. Uvědomuji si samozřejmě, že The 100 má k dokonalosti stejně daleko jako Steven Seagal k anorexii, a fanoušci komplikovaných příběhů a ambiciózních dramat se klidně mohou přesunout o stránku dál. CW nám však servíruje opravdu zábavnou a svižnou jednohubku s guilty pleasure prvky, jež je navíc sympaticky brutální a nebojí se, na rozdíl od spřízněných kousků, přesedlat na temnější notu a naservírovat nám během jedné epizody klidně i desítky mrtvol. A to někdy ke spokojenosti prostě stačí.
Galavant – 1. sezóna
Neotřelý Galavant působil na začátku ledna na seriálové scéně trochu jako svěží vítr. Místo okoukaných detektivů, upírů či comicsových hrdinů jsme dostali pohádkový muzikál, který se však nebral vůbec vážně a ještě si svými šílenými hudebními čísly stačil dělat úspěšně srandu ze žánrových klišé. Stačil ale hrdinný rytíř ve své pouhé osmidílné štaci naplno využít momentu překvapení a naservírovat nám vtipný a neokoukaný titul? Namlsaný diváku, div se, ono to opravdu celkem vyšlo.
Uzpívaná pohádková parodie totiž naštěstí po většinu epizod nepolevila ze svižného tempa a servíruje nám vtipnou a svým způsobem i originální podívanou. Ano, příběh by snad ani jednodušší být nemohl. Ostatně, už od prvního dílu i ten nejméně chápavý divák pochopí, že neohrožený Galavant při své výpravě za záchranou milované mršky Madaleny zcela prozře a zamiluje se do princezny Isabelly, jež ho také nakonec nechce podrazit, jak měla původně v plánu. O to zde ovšem vůbec nejde. Tvůrci totiž umí triviální zápletku využít ve svůj prospěch a ze všech jasně načrtnutých zápletek a dějových zákrut si dělají neustále srandu. A většinou se jim to opravdu daří na jedničku. Šílený humor se sice sem tam očekávaně mine účinkem, scénář se však nebojí do pohádkového světa hodit nějaký ten dospělejší či černohumorný gag, jenž zde nakonec také velmi solidně funguje.
Tvůrci si navíc dosti pohráli i s muzikálovými čísly. Chytlavé melodie, již byste si broukali i dlouho po skončení, se sice dočkáme pouze v pilotu a choreografie některých hudebních čísel by také ještě potřebovala doladit, písničkám však nechybí hravost a nápaditost a stejně jako zbytek seriálu si umí skvěle utahovat z podobných pohádkových písní a žánrových škatulek. Když navíc dostaneme například Madalenino efektní zpívání se zrcadlem či zamilovanou píseň dvou chudáků o tom, jak otráví všechnu vrchnost na hradě, naskočí vám ten úsměv od ucha k uchu tak nějak automaticky.
Silnou pochvalu si pak seriál zaslouží také za casting. Každý si zde totiž svoji roli vyloženě užívá a všichni moc dobře vědí, v jaké že ptákovině to vůbec hrají. Joshua Sasse je ten správný sympaťák skvěle plnící roli půvabného hrdinného rytíře, Karen David za ním coby Isabella nijak neztrácí a slušně se doplňují. Mallory Jensen je pak ta správná sexy mrcha, které byste to vychcané chování v jistých momentech skoro až odpustili. Největším tahounem je ovšem Timothy Omundson, jehož lahůdkově praštěný král Richard si pro sebe krade každou scénu a jeho charakter projde také největším vývojem. Kapitolou samou pro sebe je potom Vinnie Jones, jehož obsazení mohlo skončit buď velkým překvapením či totální katastrofou. Naštěstí jsme se dočkali toho prvního a britský vazoun ukázal, že má pod tím svým drsným kamenným ksichtem i slušný komediální talent. Ve výsledku jde o podobně vydařenou castingovou trefu jako v případě hromotluka Terryho Crewse v Brooklyn Nine-Nine. Skvěle využitá camea v čele s Ricky Gervaisem či Rutgerem Hauerem jsou pak už jen šťavnatou třešničkou na dortu.
Po všech těchto kladech proto o to víc zamrzí, že tvůrci v závěrečných dvou dílech až opovážlivě zvolní tempo a místo očekávaného ukončení nám nabídnou řadu rádoby zvratů a otevřených konců, jež však vzhledem ke zbytku sezóny působí dosti nuceně a nevěrohodně. Jako by si scenáristé najednou uvědomili, že musí tento příběh natáhnout ještě minimálně na jednu sezónu. Což u seriálů nikdy není moc dobré znamení. Výprava by navíc snesla ještě nějaký ten dolar navíc a některé vedlejší postavy v čele s černošským sluhou či princezninými rodiči nejsou dostatečně využity.
Otevřený konec zamrzí o to více, když se člověk koukne na výsledky sledovanosti. Galavant totiž ke své smůle ratingově zrovna dvakrát nezabodoval a své diváky si i přes svou neokoukanost hledal jen velmi těžko. Stanice ABC si ostatně svojí novinku popravila tak trochu sama. Propálit totiž seriál během pouhých čtyř týdnů a v čase, kdy na konkurenci zrovna běží stěžejní zápasy amerického fotbalu, tomu se říká ratingová sebevražda. Šílený muzikál se tedy své druhé série nejspíš nedočká. Ze seriálu tak vznikla jistým způsobem unikátní minisérie se švihlým humorem, lahůdkovým obsazením, nápaditými písničkami a fungující parodií žánru, jež nám skvěle osvěžila současnou seriálovou nabídku. Jen toho šťastného konce se pravděpodobně nedočkáme.
PRVNÍ POSTŘEHY! SERIÁL DIG! SVĚTOVÁ NOVINKA!
Nestává se poslední dobou zrovna zřídka, že člověk zvědavě vyhlíží nový seriálový projekt osvědčených scénáristů. Také jména Tim Kring (Heroes) a Gideon Raff (Homeland), podepsaná pod lákavým mysteriózním thrillerem s Jasonem Isaacsem, nám s nástupem březnového televizního programu slibovala kvalitní zábavu. Isaacsovi fanoušci mu navíc po nenadále ukončeném Awake přáli konečně trefu do černého, Dig se prostě musí povést! Inu, nepovedl. Alespoň tedy pilotní epizoda je tak přeplácaná, až je k popukání.
Přitom to ale celé od začátku vypadalo tak šíleně dobře! V Jeruzalémě je nalezeno tělo studentky, která se zde účastnila veledůležitého archeologického výzkumu – Indiana Jones by měl radost. Dívčina se jednoho večera melancholicky prochází ulicemi legendami opředeného města, druhého dne z rána je však z ničeho nic nehybná a studená jako psí čumák. Vyšetřování záhadné vraždy se ujme Peter Connolly aka agent FBI na menší pracovní dovolené. Doma v USA totiž Isaacsova hrdinu stihla rodinná tragédie, a proto si zažádal o zdravotní přeložení do zahraničí.
Legrační je, že v těchto chvílích se vlastně tajemná zápletka ještě vůbec nerozjíždí. Zmatečných proměnných je tentokrát v hodinovém pilotu tolik, že se z nich divákovi několikrát zatočí hlava. Connolly se shodou náhod stává vyjukaným podezřelým, který byl se zesnulou studentkou pouhých několik hodin před její smrtí. To prosím pěkně není žádné vyzrazení děje, takto Dig v podstatě začíná. Peter spatřuje v rusovlasé divožence vlastní pohnutou minulost a cosi jej nabádá, aby se slečnou strávil romantickou procházku po magických vykopávkách. Před tím, než se za vteřinu začne vrtat v její vraždě.
Stojí Isaacs na palubě další potápějící se lodi? Hlavnímu hrdinovi brzy dojde, že to vše nemůže být pouze náhoda. Neštítí se proto zatajit před kolegy zásadní informace a pustit se do pátrání po vrahovi na vlastní pěst. Mezitím se na opačné straně zeměkoule odehrává další srdceryvný příběh. Sledujeme malého Joshe, kterak dělá pokusného králíka podivným vědcům na tajné základně kdesi v Novém Mexiku. Chlapci je vtloukáno do hlavy, že je jedinečný. Vyvolený. Že nebude trvat dlouho, a jeho činy změní celý svět k nepoznání. Už jste ztraceni? Není divu. Dějové střípky do sebe zapadají jen velmi neochotně. Je zde výhradně na divákovi, aby se s natočenými obrázky popral po svém.
Jenomže jsou zábavné mysteriózní seriály, a jsou nudné. Ty, kdy vás baví rozhrnovat těžkou oponu, skrývající šokující tajemství, a potom ty druhé, jejichž sledování je nudnější než mlácení hlavou do zdi. Dig stanice USA Network nejenže působí jaksi neosobitě a tudíž nemá velkou šanci strhnout, on je navíc i poměrně hloupoučký. A naivní. A také neuvěřitelný, v tom záporném slova smyslu. Jediným světlým bodem tu je (fanfáry!) zachmuřený Isaacs, jehož postava není v záplavě ostatních vyloženě na pěst. I když dělá divné věci a moc nepřemýšlí, než se pro něco rozhodne, stejně to Jasonovi zbaštíte. Má totiž charisma. Škoda, že musí pracovat s pitomým scénářem.
Homeland zkřížený s Heroes tu vážně nehledejte. Dig si hraje na převeliké mysteriózní dobrodružství, které by rádo konkurovalo filmovým dobrodružstvím z pera Dana Browna. A jak nebyly Langdonovy honičky žádným hollywoodským zázrakem, tak ani toto pátrání po Arše úmluvy není ničím výjimečným. Úvodní zamilovanou polovinou pilotu se uzívaně prokoušete, abyste pak po uši spadli do překombinované záhadné story o novodobém Armagedonu. Seriál se sice snaží o akční dojem, neprofesionálně natočené honičky v rozpálených ulicích ale uspávají. Nedokáži momentálně říci, jestli se dokopu i k dalším částem. Už to je dost špatná vizitka sama o sobě.
PŘÍŠTÍ MĚSÍČNÍK VYJDE 29.04.2015