Školní spolek světa magický film se rozhodl od letošního roku vydávat časopis ve formě měsíčníku. Každý měsíc Vám bude přinášet informace, přehledy, recenze a jiné důležité věci, které by jste mohli ocenit. V tomto vydání se podíváme například na pár vybraných filmů a také Vám přineseme informace o tom co spolek chystá.
Hezké čtení,
přeje Sivoi Joshua Tony a členové spolku.
Dvanáct opic (1995)
(připravila Sally-Ann Olson) Je rok 2025 a lidstvo žije v podzemí. Povrch planety ovládá zákeřný virus, který v letech 1996-1997 vyhubil 99% lidské populace. Vězeň James Cole (Bruce Willis) se „dobrovolně“ vypraví na zemský povrch, aby sesbíral živé vzorky – vědci totiž stále doufají, že se jim podaří najít protilátku a umožnit tak lidstvu návrat na zemský povrch.
Protože přitom prokáže dobré pozorovací schopnosti, je mu nabídnuta cesta do minulosti. Úkolem těchto „nedobrovolných dobrovolníků“ není minulost změnit, ale pozorovat, sbírat vzorky a odhalit původní zdroj virusu. Pokud by totiž vědci roku 2025 měli k dispozici původní, nezmutovaný virus, nalezení účinné protilátky by už byla hračka. James má být vyslán do roku 1996, ocitne se však v jiné době…
Tento sci-fi film je velice náročný na pochopení při prvním shlédnutí, doporučuji proto podívat se několikrát. Teprve potom vám začnou do sebe zapadat různé události či narážky – např. proč si Kathryn Raillyová (Madeleine Stowe) při prvním setkání s Jamesem myslí, že ho už někde viděla. I po několikerém shlédnutí budete mít totiž stále na co koukat. Ve vedlejší, ale nikoliv bezvýznamné roli se objevil také Brad Pitt – a je to podle mého názoru jeho jediná role, kde opravdu hraje. Za roli pacienta psychiatrické léčebny Jeffrey Goinese získal Zlatý Globus v kategorii Nejlepší herec ve vedlejší roli. Prý aby předvedl požadovaný výkon, stačilo mu vzít cigarety…
Na závěr ještě poznamenám, že film režíroval Terry Gilliam a scénář k němu napsali David a Janet Peoples.
Pár slov Amelie Williams
Americký film Avengers (2012) režírovaný Jossem Wheldonem je geekovská klasika v čele s hlavními hrdiny Iron manem, Hulkem, Thorem a Cap. Amerikou a záporákem Lokim. Na tomto celovečerním filmu se mi líbil nápad smíchat všechny oblíbené Marvelovské hrdiny (kromě Spidermana), jednoho hezkého záporáka a černocha s páskou přes oko do jednoho filmu. Dále se mi líbil scénář tohoto filmu, který byl místy velice zábavný, například když Black widow vyslíchala Lokiho. Nelíbilo se mi to, že když jsem si tento film jako správný geek pustila víckrát, našla spoustu chyb, například proč orchestr pořád hraje,i když Loki právě nějakému chlápkovi vypíchl oko? Celkově bych snímek ohodnotila jako dobrý, herecké výkony byly úžasné a ke kvalitě filmu přispěly i kostýmy
Blade Runner (1982, 1997, 2007)
(připravila Sally-Ann Olson) Když v kinech běžel film Hříšný tanec, nesly se Prahou zvěsti, že někteří lidé v USA ho viděli stokrát. Tenkrát jsem si říkala, že to jsou blázni. Pak jsem viděla Blade Runner a pochopila jsem. Když já se můžu stokrát podívat na Blade Runner, proč by nemohli být lidé, kteří se stokrát podívají na Hříšný tanec?
Možná si říkáte, proč jsou u tohoto filmu uvedy tři různé roky. Původní film byl totiž natočen v roce 1982, v roce 1997 vznikl director’s cut a nakonec, po 25 letech od natočení, vznikl final cut. Dohromady tedy existuje pět verzí tohoto filmu: film z roku 1982 je v americké a mezinárodní verzi a kromě toho ještě existuje tzv. workprint, na který se můžete podívat, pokud vlastníte sběratelské vydání Blade Runnera z roku 2007. Pro ty z vás, kteří netuší, co workprint je: jedná se o první – pracovní - sestřih filmu, určený pro editory, producenty nebo zaslaný skladateli, aby měl představu, k čemu vlastně hudbu skládá.
Blade Runner je nadčasové sci-fi, future noir, o umělých lidech (replikantech), využívaných v mimozemských koloniích na nebezpečné práce. Po jedné krvavé vzpouře jim byl zakázán pobyt na Zemi pod trestem smrti. Pak se skupina replikantů z řady Nexus, kteří jsou od skutečných lidí nerozeznatelní, objeví v Los Angeles a Rick Deckard, bývalý člen speciální jednotky Blade Runners, má za úkol je najít a zlikvidovat. Tady by to mohlo pokračovat jako klasický akční film zasazený do budoucnosti. Naštěstí to tak není. Jednak je Deckard asi jediný hlavní hrdina ve filmové historii, který dostane „přes hubu“ snad úplně od všech. Navíc má děj mnohem větší hloubku – jak Deckard zjistí, replikanti jen hledají odpovědi na otázky, které si klade lidstvo již od svého počátku: Kdo jsem? Kam jdu? Jak dlouho tady budu? Jaký je smysl mého života?
Film režíroval Ridley Scott, skvělou kameramanskou práci na něm odvedl Jordan Cronenweth (jeho cit pro práci se světlem je prostě neuvěřitelný), na scénáři, volně vycházejícím z novely amerického sci-fi autora Philipa Dicka Sní androidi o elektrických ovcích? se podíleli Hampton Fancher a David Peoples. Hlavní roli Deckarda ztvárnil Harrison Ford a ve vedlejší, ale stejně fenomenální roli replikanta Roye Battyho se objevil Rutger Hauer. Hudbu k filmu složil Vangelis.
Pokud jste tento film ještě neviděli, doporučuji vám shlédnout mezinárodní verzi z roku 1982, která má tzv. voice-over – vysvětlující komentáře hlavního hrdiny. Lépe pochopíte, co a proč se ve filmu děje. Teprve pak si pořiďte sběratelskou edici z roku 2007 (prodávala se pod názvem Blade Runner: The Final Cut 5-DVD Ultimate Collector Edition). V ní totiž najdete nejen všech pět výše zmiňovaných verzí, ale i obsáhlý dokument o výrobě filmu včetně vymazaných a alternativních scén (to vše hned na dvou DVD-čkách), který je stejně, ne-li ještě zajímavější než samotný film. Uvážíme-li, že se film točil na filmovou pásku a všechny triky jsou dělané poctivě ručně ve studiu (kromě Final cut z roku 2007 není nic děláno digitálně na počítači), nelze jinak než obdivovat profesionalitu a mistrovskou zručnost všech, kteří se na jeho výrobě podíleli.
50 odstínů šedi (2015)
Ona vypadá jako Alexis Bledel, ale má charizma možná tak jejího nehtu. On vypadá trochu jako mladý Colin Firth, ale má sex-appeal navlhlého doutníku. Ona je panna nesmělá a hloupoučká, on o sobě tvrdí, že je sadistický prasáček, což se projevuje tím, že dívce sváže ruce kravatou a miluje se na misionáře jako 99 % zbytku populace, když chce okořenit odumírající vztah. Zkrátka ideální dvojka.
Nejsmutnější je pokrytectví celé ságy. 50 odstínů šedi je hloupoučkým filmem z ranku těch nejhorších prefabrikovaných adaptací bestsellerů. Hele, to se prodává, rychle kupte práva, natočte levný film, udělejte kolem toho haló, ať se prachy pohrnou a můžeme si odškrtnout položku ze seznamu. O nic jiného než o to vyškrtnutí nejde a bylo to vidět jak na Twiglightu, tak na filmech podle knih Dana Browna. 50 odstínů šedi však v míře sterility a tuctovosti hraje naprostý prim.
Z těch několika desítek stránek, které jsem přečetl z prvního dílu, lze pochopit, proč to mají ženy rády. Je to sice hódně špatně napsaná knížka, ale má určitý sexuální náboj, který dokáže zaujmout. Zkrátka odpočinkové čtivo, jehož autorka objevila dír(k)u na trhu – romantické porno. Film si však z obou žánrů bere to nejhorší. 
Porno to připomíná hloupými dialogy a nulovým jiskřením mezi hrdiny, kteří si zkrátka přišli oddřít svou práci. Chápu, že málokterý mladý herec si chce zabít kariéru takovým filmem, ale to vážně nikdo na place neviděl, že více chemie je i v plechovce koly, než mezi nimi? Romantický film je to zejména kvůli hromadění nejhorších možných klišé – chce, nechce ho, chce ji, nemůže ji mít, dává ji auto, ona nechce, je zmatená, on taky, neví, co si počít s životem, ach ouvej. Když člověk naprosto přesně odhaduje kroky hrdinů pět scén dopředu, tak je něco špatně. Valentýnské plácání už je za rohem, takže je na místě malá rekapitulace.
Nejsmutnější je ovšem celkové pokrytectví celé ságy. Už v knihách to bylo patrné, ve filmu je to ovšem nad slunce jasnější. 50 odstínů šedi tak dělá tvrdým sexuálním praktikám medvědí službu. Tváří se to jako odhalování tabuizovaných zákoutí sexu – S/M, bondage, fisting, pomůcky – dělá však pravý opak a tématiku tvrdého sexu ještě více tabuizuje. Dívka musí podepsat smlouvu o mlčenlivosti, ačkoliv po dvou kliknutích na amateri.cz objevíte desetkrát podivnější praktiky, než v celém filmu. Celé to působí jako zakázka od polských katolických kněží – natolik štítivě a cudně zobrazují jakýkoliv „nepřirozený sex“. Nejhorší je scéna, kdy Grey šlehá svou milou ve zpomalených (!) záběrech důtkami po těle a ta se ve zpomalených (!) záběrech kouše do rtu a do toho začne hrát burtonovský Danny Elfman. To jsme v roce 1970? To by možná vysvětlovalo i tu přemíru pubického ochlupení…Nebýt mé poslední výtky, byl by to jen ohromně nudný a neškodný film, který jen zbourá kasovní rekordy a do pár týdnů se na něj zapomene až do doby, kdy přijde druhý a třetí díl. Ale tím, jak je ve své podstatě prudérní a konzervativní mě rozčiluje, že se prezentuje jako celosvětová událost, která má podnítit debatu o tom, že sex a erotika není jen vyloženě mužská doména. Nakonec to dopadne tak, že se tomu všichni akorát vysmějí.
Jupiter Vychází (2014)
Sourozenci Wachowští vždycky patřili mezi tvůrce, kteří odmítají stát na místě. Matrixy asi není potřeba představovat, ambice nicméně nechybí ani ostatním kouskům od tohohle režijního dua. Speed Racer sice kdekomu nesednul, pořád ale šlo o jedinečný experiment, a to samé se dá říct i o Atlasu mraků. Když se tedy Wachowští rozhodli natočit space operu o tom, jak se z ruské uklízečky stane planetární vládkyně, opět se nedalo mluvit o tom, že by jeli na půl plynu.
O to bolestivější je ale bohužel výsledek. Už trailery naznačovaly, že tentokrát Wachowští možná přestřelili, a výsledný film to neodvratně potvrzuje. Problém ale kupodivu není v tom, že by byl Jupiter až příliš odvážný a nemainstreamový. Naopak je v mnoha směrech až moc obyčejný a nejvíc fascinuje tím, jak často u něj selhávají ty nejzákladnější věci.
Největší problém? Obsazení. Mila Kunis má za sebou řadu dobrých rolí a Channing Tatum si začal nacházet pasující projekty, Jupiter je ale pro oba velkým přešlapem. Mila tu hraje ústřední dívku z lidu, která je vržena do obrovského vesmírného dobrodružství, kupodivu ale nezvládá ani sympatický údiv ani brnkání na humornou notu. Wachowští jí to samozřejmě neulehčují, protože je film zatraceně vážnou podívanou, která si v půlce najednou uvědomí, že si chce z pečlivě vystavěného světa vlastně utahovat. Černovlasá kráska se tak znenadání pokouší o hláškovací nadhled, totálně v tom ale pohoří a velká část filmu zůstane mimózní sci-fi v tom nejméně zábavném směru.
No a lepší to není ani s Channingem. Ten nafasoval špičaté uši a blond vlasy a má být jakýmsi superlovcem samotářem, jehož minulost samozřejmě skrývá patřičně smutný příběh. Tohle charakterové podloží ale nikdy nezačne pracovat ku prospěchu věci a vlastně jen zdržuje mezi scénami, ve kterých Channing zapne létající boty a začne vybíjet mimozemskou verbež. Většinou u toho ještě chrání Milu, která se do něj nepřekvapivě zakouká. A jak už to tak bývá, hned na to se tihle dva zapletou do intrik veledůležité planetární dynastie.
Co přesně se ve filmu děje dál nemá moc mysl vysvětlovat, stejně by vám to jen zamotalo hlavu. Důležité je nicméně to, že se na plátně odehrává zcela bezpohlavní vesmírná romance se slečnou tak-nějak-vyvolenou, ve které vás nezajímá byť jediná postava. Hlavní hrdinové se mimo akci především trápí s replikami a vedlejší hráči mají buď málo prostoru nebo z příběhu náhle zmizí, rezignace tak vytrvale střídá apatii a naopak. Tahle dějová slabota je přitom nepřetržitá a bolí dvojnásob kvůli technické stránce, která je u Jupitera naprosto excelentní.
Obří mimozemská města, originálně nadesignované lodě, oslnivé vesmírné výjevy… to všechno se může srovnávat se špičkami žánru. Wachowští opět nasáli asijské vlivy a očividně si maličko brali i z Lucase, kterému se v imaginativních výjevech s klidem vyrovnají. Jejich svět od začátku dýchá, potěší třeba podchycenou historii Země a neustále navozuje pocit, že za horizontem číhají další zajímaví hrdinové a další zajímavé planety. Jenže vy holt musíte trčet v Chicagu s Channingovým lycantantem, který má sice stylovou bojovou výzbroj a předvádí ji v dost solidní akci, tím to ale bohužel hasne.
Všichni, se kterými Wachowští spolupracovali na vizuální stránce filmu, si každopádně zaslouží obrovskou pochvalu. Celý film vypadá (v rámci žánru) uvěřitelně a málokdy si vzpomenete na to, že hrdinové stojí před zeleným pozadím, delší postprodukce se tak na Jupiteru podepsala v tom nejlepším možném světle. Tam, kde člověk mívá pocit parazitující rychlokvašky, se dostavuje jen a jen obdiv, nakonec to ale není nic platné, protože postavy chtíc nechtíc začnou mluvit, děj se začne hýbat kupředu a vy jen sedíte a divíte se tomu, jak někdo mohl vymyslet tak vymakaný svět a prezentovat ho skrz tak nezajímavou dvouhodinovou nahánečku. Ano, snažit se o něco víc a selhat je vždycky lepší, než se na to vykváknout a dodat stejně slabý produkt. Tak mizerně na tom ale Wachowští ještě nikdy nebyli.
Big Eyes (2014)
Měli jste pocit, že děti s obříma očima jsou jen výsadou japonských komiksů? Omyl, existuje roztomilý malířský styl pojmenovaný podle jeho zakladatele. Jmenuje se Keane a ne nadarmo se vyslovuje podobně jako kýč. A když mluvíme o zakladateli a nepomůžeme si tradičním českým -ová, musíme upozornit, že jde vlastně o zakladatelku. Pokud se tedy rozhodnete uvěřit filmové verzi životopisu Margaret Keane, který servíruje coby nezvyklou žánrovou odbočku Tim Burton.
Big Eyes, film překvapivě nepočeštěný lokálním distributorem, je klasickým oscarovým životopisem. Nebudeme se pouštět do zákulisního věštění z lógru, tak jako u Nezlomného všichni víme, jak to dopadlo. Přesto je minimálně překvapením, že jde o burtonovku, ve které a) nehraje Johnny Depp, b) nehraje Burtonova manželka, c) až na jednu snovou sekvenci a výrazný vizuál se nedočkáme ničeho výrazně exotického. Margaret Keane (Amy Adams) je spořádaná matka, talentovaná malířka a důvěřivá žena. To je milá kombinace, která vám dneska vynese miliony, ať už nakopnete kariéru na Kickstarteru, nebo najdete schopného promotéra. Margaret ovšem črtá v amerických padesátých letech, kdy se na ženy pořád ještě kouká jinou optikou. A její promotér si ji omotá kolem prstu.
V případě Waltera Keanea (Christoph Waltz) to platí doslova. Úlisný podnikavec si Margaret vezme a shodou náhod začnou jít její obrazy prodávat jako rohlíky. Keane jako Keane, ne? Hlavně když peníze zůstanou v rodině a Walter jako velký umělec může nakrmit svoje ego. O jeho pařížská zátiší nemá zájem nikdo, keanovsky melancholické obrazy dětí s velkýma očima jdou ale na dračku. Kupují si je hlavně chudší vrstvy, takže Waltera napadne geniální obchodní tah – pohlednice, plakáty, kopie ve všech podobách prodávané za pár korun. Síla je v počtu, dámy a pánové. O Walterově obchodním duchu nelze pochybovat, o jeho uměleckém střevu to ale tak úplně neplatí. Asi víte, kam tohle všechno směřuje.Upřímně oceňuju Burtonovu snahu uhnout od deppovských fantasy.
Kdo si nechce zkazit film, ať nestuduje Wikipedii nebo další recenze. Snímek je totiž do posledního písmenka podle skutečných událostí, alespoň pokud se jedná o verzi Margaret Keane. Walter už je pěkných pár let po smrti, ale jak uvidíte ve filmu, rozporovat oficiální, soudem uznanou verzi by dalo hodně práce a eskamotérství. Tim Burton se ani nemusí snažit vypichovat emancipační podtón celého příběhu, dokonce ani ten nepopiratelný obchodní talent, který se ve Walterově osobě mísí s ochotou vykecat komukoliv díru do hlavy a nenechat se od svého koryta odstavit. Ne, Burton si nechává herce volně pobíhat po place a vodit své postavy. On hledá jen příležitosti. Malé ostrůvky, ve kterých nechá vyniknout svého citu pro přebarvičkované výjevy nebo výrony postav sklouzávající do karikatury.Bulvární novinář Dannyho Hustona, šéf galerie Jasona Schwartzmana, ale především úlisný a slizký Christoph Waltz, který Waltera hraje úplně stejně jako postavu v Hanebných panchartech. Není divu, že Amy Adams inkasuje jednu hereckou cenu za druhou, v panoptiku postaviček na jedno použití musí její Margaret chtě nechtě vyčnívat. A vyčnívá i její příběh, protože všechna ta omáčka kolem se rozpadá na samoúčelné efektní skeče, ve kterých se ten Burton, jak ho známe, může patřičně vyřádit.
Bude vám připadat, že si tuhle metaforu trochu cucám z prstu, ale Burtonovi se povedlo ironické tvůrčí salto. Jeho načančaná kamera je v kombinaci s vakuem mezi postavami a přímočarým dějem vlastně jen kopií keanovských kreseb. Kýčovitá vykulená děcka, která by slovůtný kritik John Canaday (geniálně nasupený Terence Stamp) spálil na hranici. Podobně krutý bych k Burtonovu filmu rozhodně nebyl. Jen to není umění, oscarový černý kůň a už vůbec ne zábavný nebo podnětný film. Jen další zfilmovaný osud, který vypadá dobře v traileru nebo v novinovém výstřižku, ale bledne pod nejistou autorskou rukou v celovečerní stopáži.
NOVINKY SPOLKU: Tento rok spolek chystá divadelní představení. Příspějte spolku nějakou částku nebo peníze na kostýmy. Děkujeme.
PŘÍŠTÍ MĚSÍČNÍK VYJDE 28.03.2015