Brian McGreevy, autor knižní předlohy, nakonec ustoupil od původního záměru udělat z Hemlock Grove trilogii, a namísto rozvíjení svého literárního světa se upnul na pozici showrunnera stejnojmenného seriálu. Vzhledem ke skutečnosti, že televizní adaptaci se podařilo vynahradit debutantské nedostatky McGreevyho prvotiny a do jisté míry překonat samotnou předlohu, jde o více než vítaný krok. Nicméně jeho fikční universum obsahuje tolik potenciálních mikrosvětů, že by si přímo zasloužilo rozšíření ve formě jakékoli mediální platformy, což mimo jiné dokazuje i ponurý komiksový prequel s podtitulem Reflections on the Motive Power of Fire, publikovaný krátce po vydání románu.
Jak vidno, první řada skutečně fungovala jako určitý build-up pro následující sezónu. Nikoli však v rámci evoluce seriálové mytologie, nýbrž ve sféře diváckého zájmu. Radikální rozdělení diváků na dva tábory, tj. ty, kteří se od Hemlock Grove odvrátili po několika epizodách pro jeho pomalé tempo a vrstvení vedlejších dějových linií s bezprostředním prohlášením „nuda“, a ty, jež naopak oslavovali staromilskou, pozvolně budovanou atmosféru a rafinovanost narativních odboček, tvůrčímu týmu výrazně uvolnilo ruce při přístupu k látce. Samozřejmě ve prospěch druhé jmenované skupiny. Pokud vás tedy první sezóna nebavila, nemá prakticky žádný význam sledovat seriál nadále, a v podstatě ani číst dál.
Ač je narace druhé řady mnohem lineárnější, oproti předešlé sezóně je její tempo paradoxně, vzhledem k nižšímu počtu epizod, výrazně pozvolnější. Pomalé větvení hlavní linie do rozmanitého spletence narativních vrstev tak dává dostatečného prostoru k seznámení s novými postavami, ale i proniknutí hlouběji do niterních rozporů a motivací stávajících hrdinů, jež vyžaduje plnou diváckou pozornost. Neutichající zápas zrůdné animality s vytouženou či nově nabytou lidskostí vrchovatě naplňuje slogan „i démoni mají své démony“ a rozvolněnost dílčích segmentů pak umožňuje plně vyniknout plastičnosti jednotlivých karikatur, rozvoji latentního sexuálního pouta ústřední dvojice a předně hereckému koncertu všech zúčastněných.
Výraznou proměnu prodělalo i anachronické uspořádání předchozí řady. Z asimilace gotických archetypů s moderní společností a aplikace předmoderních ideálů na soudobá pravidla se stává konstantní konflikt mezi přežitky současnosti a vizemi budoucnosti, stejně tak jako neutichající konfrontace lidového folklóru s pokrokovou vědou. Konflikt, který systematicky koreluje s niterní rozervaností hrdinů a formálním ztvárněním titulního města, kde zastaralost zastupují rakurzy tradičních maloměstských domků a v opozici stojí moderní, falický obelisk Bílé věže, věčně zahalené mlžným oparem, kdy tradici protimyslně zastupují krystalicky čisté digitální záběry, zatímco inovaci staromilské měkké filtry teplých barev.
Uprostřed tohoto rozhraní pak spolu koexistují mytologičtí netvoři a lidská monstra, která utvářejí unikátní panoptikum postav, neustále oscilující na hraně zrůdnosti a lidskosti. A je to právě onen rozkol přežitku a nadčasovosti, který jim propůjčuje nebývalé charakteristiky, nepředvídatelnost a stejně tak i zvrhlou nápaditost, kompletně odlišnou od soudobých, žánrově spřízněných literárně-filmových škvárů. Takový je Hemlock Grove. Malé město s velkými, leč prapodivnými sny. Místo s omamnou atmosférou, kde se úžas snoubí s hrůzou, agónie s lyrikou a zdánlivě nesourodé dílce zapadají do kompaktního, nevídaného celku. A tentokráte ještě produktivněji než loni.