Elena Michaels je na první pohled typická nudná Kanaďanka z vyšší vrstvy. Pracuje jako fotografka, pojídá dortíky v nóbl restauracích a kdykoliv to na ni přijde, užívá si zdravého sexu se svým novým přítelem. Až do prvního úplňkového dne, kdy se nedobrovolně odevzdává své lykantropii a po lesích, coby jediná vlkodlačice na světě, loví divokou zvěř. Přesto se jí tato obtíž daří držet v tajnosti a mimo její osobní život. Tedy minimálně do chvíle, než je v jejím rodném městečku spáchána bestiální vražda. Vlkodlačí klan ji proto volá zpět, aby společnými silami dopadli neznámého vraha, který porušil odvěký kodex a ohrozil jejich tajné identity. (Tohle bude asi to nejserióznější shrnutí děje, na jaké kdy narazíte – pozn. red.)
Minulý týden jsem lamentoval nad tím, jak jsou pilotní Killer Women tím prozatím nejhorším, co nám letošní mid-season přinesla. To jsem ovšem netušil, že ten opravdový šmejd mě teprve čeká. Znáte ten pocit, když vám samovolně začne těkat pravá noha, čelo spadne do dlaní a ústa propadnou v prapodivnou grimasu? Tak přesně tenhle pocit a těchhle spontánních tělesných reakcí jsem si užíval po celých pětačtyřicet minut sledováníBitten, adaptace prvního románu populární mládežnické série Women of the Otherworld.
Jak je vidno už z pilotní epizody, tvůrci se snažili z onoho knižního přiživenství na populistických paranormálních romancích přenést veškeré motivy a kvality, předpokládáme li, alespoň na malou, nepatrnou chvilku, že nějaké opravdu existují, a vtěsnat je vedle sebe. Všechny. Bez ladu a skladu. Výsledkem je nesoudržná změť nesmyslných segmentů, hotový dramaturgický bordel, který nezvládá souvisle odvyprávět primitivní příběh a vrší na sebe jednu scénáristickou díru vedle druhé. Takto vykonstruovaný zmetek nedokáže rozvinout žádný vnitřní konflikt či dramatické situace a líně se přesouvá od něčeho k ničemu, což způsobuje, že se divák může akorát tak ukousat nudou.
Nic na tom nemění ani urputná snaha jít proti zavedeným konvencím amerických seriálů a vtisknout Bitten dospělejší perspektivu, protože veškeré úsilí se střetává s totožným selháním, pramenícím ze zoufalých a fádně napsaných postav, a budí pouze dojem naivní představy náctiletého individua o životě dospělých. Nemalou měrou k tomu přispívají také veskrze nesympatičtí herci, s Laurou Vandervoort v čele, kteří jenom afektovaně plní předepsané úkony, udržují si totožné syntetické výrazy v průběhu celé epizody a mění se v digitální nechutnosti jen vzdáleně připomínající vlky, natož pak vlkodlaky.
Paradoxně tím zdaleka nejděsivějším zůstává jindy to největší lákadlo, tedy samotné sexuální scény, které v područí prvoplánově kýčovité tvůrčí snahy o kontroverzi společně s laxní režií a opravdu příšernou střihovou skladbou vzbuzují pocit naprosté asexuality. Odcizit a devalvovat něco tak přirozeného, jako je nahé ženské tělo, klobouk dolů, to chce opravdový talent. A definitivním bonmotem tohohle nevkusného braku je laciný výkřik v podobě příměru lykantropické pudovosti k Jungově výkladu psychoanalýzy. Ani v těch nejdivočejších snech si nedovedu představit, kam tohle může směřovat. Nezlobte se na mě, ale tohle opravdu ne!